Jazyky lásky v partnerství s Alzheimerem

Aneb jak být nablízku životnímu partnerovi s Alzheimerovou chorobou

V bestselleru Garyho Chapmana 5 jazyků lásky hledá pomoc více manželských párů než v jakékoli jiné moderní knize. Nedávno se tento tichý pastor a poradce zaměřil na Alzheimerovu chorobu. V současné době trpí touto nemocí 50 milionů lidí a podle studie ze 7. prosince 2017 se předpokládá, že do roku 2060 se jejich počet více než zdvojnásobí. O mnoho z nich se alespoň po část této doby stará a bude starat jejich manželský partner.

Časopis TIME vedl s Chapmanem rozhovor o výzvách a radostech lásky k partnerovi s Alzheimerovou chorobou a o knize, kterou napsal společně s Debbie Barrovou a Dr. Edwardem Shawem, „Keeping Love Alive as Memories Fade“.

TIME: Jaké jsou největší problémy těch, jejichž partneři onemocní Alzheimerovou chorobou nebo nějakým druhem demence?

Gary Chapman: Myslím, že největším problémem je zármutek, který přichází, když sledujete, jak se duševní schopnosti vašeho manžela či manželky zhoršují, a čelíte skutečnosti, že šance na zlepšení není. Jde to s ním z kopce. Jeden z mých spoluautorů, doktor Shaw, pracuje s páry v raných stadiích a pomáhá jim objevit jejich jazyk lásky. Když nemoc postupuje a partner už vůbec nemůže reagovat, pořádá pro pečující osoby skupinové diskuse, kterých jsem se zúčastnil. Hluboce na mě zapůsobila jejich oddanost partnerovi, a to i přesto, že dotyčný není schopen jejich lásku opětovat. To mě prostě fascinuje. Ale také slyšet smutné příběhy, v nichž se chování jejich manžela/manželky naprosto vymyká jejich charakteru. To je na tom to nejznepokojivější.

Kolik lidí to se svým partnerem dotáhne až do konce?

Nevím, jestli existují nějaká čísla. Ale v jedné z ohniskových skupin byl mladší muž, který nevěděl, že jeho žena je nemocná. Její chování mu bylo tak protivné, že ji skutečně opustil, a když jí byla stanovena diagnóza, vrátil se, protože si uvědomil, že to není kvůli ní, ale kvůli nemoci. A tak se vrátil a zavázal se, že s ní bude kráčet po této cestě.

Co říkáte lidem, kteří na to prostě nemají, kteří si myslí, že by toho tolik nezvládli, a mají pocit, že musí svého partnera umístit do zařízení?

Jsem empatický. Cítíte se v pasti. Je to velké rozhodnutí a je třeba ho probrat s rodinnými příslušníky. Myslím si, že přijde čas, kdy je umístění člověka do zařízení pro něj i pro vás to nejlepší. Ale to neznamená, že musíte odejít. Když jsme se zavázali „v dobrém i zlém“, nikdo z nás to nepředpokládal. Je to opravdu otázka charakteru: Budete dodržovat závazek, který jste přijali?

Ve vaší knize je příběh o ženě, která požádá manžela, aby ji odvezl k přátelům, a když tam dorazí, požádá přátele, aby jí řekli, kdo je muž v autě. Manžel by mohl říct: Když ani neví, kdo jsem, proč jsem tady?

Mnohokrát, zejména poté, co je umístí do zařízení, lidé řeknou: Proč bych je měl navštěvovat? Vždyť ani nevědí, kdo jsem. Ale jsou dva důvody: Za prvé, stále mají schopnost cítit lásku emocionálně. To je teze celé mé knihy. A oni lásku potřebují, je to nejhlubší citová potřeba, kterou lidé mají: cítit se milováni. Takže jim prokazujete velkou službu, když s nimi trávíte čas a snažíte se s nimi komunikovat a citově se jich dotknout. Ale je to dobré i pro vás, protože víte, že děláte správnou věc. A tak na konci toho všeho budete mít pocit, že jste udělali vše, co jste mohli. Myslím, že je v tom něco, co vám dává hluboký pocit uspokojení.

Jaké jsou první kroky, které by měl pár po zjištění diagnózy podniknout?

Obraťte se na poradce v počátečních fázích, kdy má [váš partner] ještě dost kognitivních schopností, a nechte někoho mimo vás dva, aby vám pomohl situaci posoudit. Podívejte se na to, jak na tom jste, a promluvte si o tom, co můžete udělat teď, aby vám to pomohlo zvládnout to, co přijde později. Důležité je udržet mezi vámi dvěma citové pouto. Někdy v těchto raných stádiích může mít pár užší citové pouto, než jaké měl ještě před diagnostikováním nemoci. Ale je zřejmé, že jak se věci vyvíjejí, jedna osoba nebude schopna opětovat lásku. Mějte někoho mimo vás dva, člověka, který se stane přítelem a pak, když se pacient dostane do situace, kdy už z takového dialogu nemůže profitovat, může s vámi projít zbytek cesty. Podle mě je to ideální situace.

A pak?

Zjistěte si o nemoci a o běžné cestě, kterou se bude ubírat, co nejvíce, abyste ji, až se něco stane, rozpoznali. Například chybná identifikace: Pokud si vás spletou jako manžela s bratrem, už víte, že to je jedna z věcí, které se stávají. Nebo když se začnou opakovat šestkrát během 30 minut, poznáte to. Když víte, že jde o nemoc, je mnohem pravděpodobnější, že s ní budete soucítit.

Byly zaznamenány některé známé případy, jako například případ Sandry Day O’Connorové, kdy se postižený manžel zamiloval do někoho jiného a zapomněl, že jsou manželé. Co radíte?

To se obvykle stává v zařízení a v počátečních fázích, než lidé ztratí schopnost komunikovat. Manažeři zařízení s tím souhlasí. Drží se za ruce a chodí spolu na večeře. Manželům radím, aby s nimi pravidelně – co nejčastěji – trávili čas a odváděli jejich pozornost. Když řeknou, že jdou na večeři se svým přítelem, prostě jim to řekněte: „Myslím, že dnes večer půjdu jen s tebou.“

Jak řešíte konflikty s manželem či manželkou, kteří opravdu nejsou racionální?

Pokud to má být pozitivní, je třeba, abyste naslouchali tomu, co říkají. Může to být iracionální, ale uznejte to. „Slyšel jsem, že říkáš, že si myslíš, že se vídám s někým jiným.“ „Ne“. Uznejte stížnost a pak ji potvrďte. „Miláčku, podívej se na ten prsten, mám ho už padesát let. Dal jsi mi ho ty. Není možné, abych tě po padesáti letech opustil.“ „Ano,“ odpovězte. Poté přesměrujte pozornost dotyčné osoby. Přesuňte se k něčemu jinému. „Pojďme si sednout na gauč a podívat se spolu na film.“

Co se situacemi, kdy se manželé, kteří jsou nespokojení, bojí, vztekají se a bouří se?

Pokud se rozzlobí a začnou házet věcmi nebo do vás strkat a bít vás, je zřejmé, že musíte podniknout nějaké kroky. Někdy v závislosti na fázi a na tom, co v nich v danou chvíli vyvolává emoce, je přesměrujete: „Miláčku, já ti přinesu zmrzlinu.“. Pokud to nepůjde, musíte se poradit s lékařem a zjistit, zda by nepomohly léky.

Co bychom ještě měli vědět?

Pečující osoba má také potřebu lásky. Když se manželský partner dostane do fáze, kdy může lásku přijímat, ale nemůže ji dávat, potřebuje pečovatel pomoc. Pečující potřebuje lidi, kteří budou mluvit jeho jazykem lásky, aby měl hluboký vnitřní pocit: Nejsem v tom sám. Lidem na mně opravdu záleží. Nemyslím si, že by někdo dokázal celou tuhle zátěž unést sám.

Co se mohou zdraví manželé naučit z manželství lidí, v nichž jeden z partnerů trpí Alzheimerovou chorobou?

Jedna věc, která na mě hluboce zapůsobila, bylo právě pozorování oddanosti lidí jeden druhému. Pokud oni dokážou být oddaní v takové situaci, jistě můžeme být oddaní i my v našich životech, když se nám daří mnohem snáze. A nám všem to připomíná, že život je křehký a nikdy nevíme, co nám den přinese. Pokud máme konflikty, vyhledejme pomoc a naučme se je zvládat, a pokud máme pozitivní vztah, užívejme si ho. Připomíná mi to, když Charlie Brown říká: „Jednoho dne všichni zemřeme.“ To je pravda. A Snoopy říká: „To je pravda. Ale ve všech ostatních dnech neumřeme.“

Tento rozhovor byl přeložen ze zdroje Time. Foto Pixabay.